Taky někdy někam opravdu hodně pospícháte?
A znáte ty perné chvilky, kdy se ještě po sedmé musíte z auta vrátit domů pro něco, co jste tam zapomněli? A nebo si děti, které už jsou připoutané v sedačkách, vzpomenou, že opravdu ale opravdu potřebují jít na záchod, zapomněly se obout a nebo svého oblíbeného plyšáka? A vy při tom víte, že už jste měli vyjíždět nejlépe před 10 minutami a veškerá časová rezerva, kterou jste si tak velkomyslně naplánovali, už je v …, prostě pryč. 🙂
Něco takového v (h)různých obdobách asi zažil někdy každý. 🙂
Mně se to stává docela často. Stres, zmatek, zoufalství ze mě stříká, ječím na děti, nadávám i sobě a po sto padesáté si slibuju, že budu prostě jezdit dřív.
Pospícháááám!!!
Teď mám zrovna jednu hodně čerstvou zkušenost, na které můžu krásně demonstrovat, co se v takovém případě většinou děje. Jak se umí celý vesmír spojit, tentokrát ale PROTI mně. Někdo tomu říká zákon schválnosti, já už vím, že přesnější je říkat tomu zákon přitažlivosti. 🙂
Každý den vyzvedávám Aničku ze školky po obědě, vím, že musím vyjíždět v 11.30, abych ve školce byla před tři čtvrtě. No, jenže zrovna včera to bylo zase trochu náročnější, Petruška se nechtěla oblékat, já jsem si vzpomněla na poslední chvíli, že bych měla ještě něco vyřídit na poště, tak jsem do toho začala hledat papíry, Petruška si dopoledne hrála s mojí peněženkou, kde mám doklady, takže jsem ještě dalších 5 minut strávila jejím hledáním (peněženky, Petruška se zatím vztekala na chodbě :-)).
Když jsme konečně seděly v autě, bylo 11.42. A rozhodně jsem teda neměla dobrou náladu. 🙂 Šlápla jsem na plyn a měla jsem v plánu překonat všechny časové rekordy, které kdy padly na trase domov-školka. Skvělé tempo mi vydrželo přesně 1 minutu. Dojela jsem totiž kamion se dřívím. Na téhle naší horské silnici plné zatáček je skoro nemožné takový kolos předjet. A tak jsem místo 80 jela pěkně 40 a byla nervózní a naštvaná pořád víc a víc a víc, až… Kamion úplně zastavil. Před ním byli silničáři, kteří místo blokovali. A já jsem mezi tím křečovitě zatínala ruce do volantu, vztekala se a zlobila se.
A pak najednou, když se pořád nic nedělo a já to nebyla schopná nijak ovlivnit, jsem to prostě nechala být. Smířila jsem se s tím, že přijdu do školky pozdě, no a co. Anička bude možná smutná, že jsem tam na ni nečekala včas, ale taky to asi přežije. Možná se budou zlobit paní učitelky, kterým naruším režim, ale i to nějak ustojím.
A dostavila se veliká úleva. Klid. Tak jsem to nezvládla, no a co?
A přesně ve chvíli, kdy jsem to všechno konečně pustila a přestala tlačit na to, aby to bylo podle mě, auta přede mnou se jako zázrakem rozjela. 🙂 Kamion teď jel dokonce 55km! 🙂 A už se nikde nezaseknul. A nejlepší na tom všem bylo, že Anička se zrovna tak loudala s obědem, že jsme na ní ještě nakonec čekaly dalších 15minut!!! 🙂
Podobně pak probíhala i cesta dalších 18 kilometrů, protože jsme musely ještě vyzvednout Ládíka ze školy. Přece jenom jsem to naše zdržení vnímala negativně a vadilo mi, tak jsem dostala další školení. Asi po 2 minutách, kdy jsem zase šlapala na plyn, jsem dojela autobus, který jel snad ještě pomaleji než ten kamion se dřevem, a zase (ku podivu:-)) nebyl prostor na předjetí. A dovršil to takový ten starý traktor s vozem, na kterém byla vzadu značka s nejvyšší povolenou rychlostí 25km/h,kterou rozhodně dodržoval :-).
A víte co? Hádejte, kolik kamionů, autobusů, náklaďáků nebo traktorů jsem potkala cestou domů, když už jsem nikam nespěchala? Správně, ani jeden!!! 🙂 Dokonce ani žádný osobák, prostě vymetená silnice.
Co jsem si z toho odnesla?
Když bych tuhle příhodu vykládala dřív, nezapomněla bych si povzdechnout: „No jo, to je prostě zákon schválnosti.“ A cítila bych se při tom jako chudinka a přemýšlela akorát nad tím, proč je to tak nespravedlivý a proč se to stalo zrovna mně.
(o obětích a tvůrcích jsem psala i ve svém příběhu)
Jenže dneska už vím, že to byla naprosto jasná a jedině správně vyřešená rovnice podle zákona přitažlivosti.
- Na jedné straně naštvaná, nervózní já, která ví, že nestíhá a na to upírá všechnu svou pozornost
- A na druhé straně rovnice jsem dostala výsledek, který jenom přímo úměrně mým myšlenkám zvětšil to, na co jsem se plně soustředila.
KAM SMĚŘUJEME NAŠI POZORNOST, TO ROSTE.
Nerada to říkám, ale vlastně každý „den Blbec“ si vlastně vytváříme my sami. Je to hrozně jednoduché. Prostě svým blbým naladěním si přitahujeme víc věcí a situací, které se nám nelíbí. Viz můj včerejší zážitek. 🙂
A aby to přestalo, stačí se tím přestat zabývat, nechat to plavat (v tomhle jednoznačně závidím flegmatikům :-))
Ale chtěla jsem ještě dodat, že báječné na tom je, že to funguje i opačně.
Když se dokážeme naladit na lepší POCITY (myšlenky nejsou tak důležité, vždycky záleží hlavně na pocitech!), budeme si přitahovat do svého života víc dobrých věcí.
A o tom je i celé kouzlo vděčnosti. Když jsem vděčná a svou pozornost směřuju ke všemu, za co můžu poděkovat, přitahuju si tím do své zkušenosti další a další věci, které mi budou dělat radost. 🙂
Čím víc děkujem, tím víc dostáváme (tady už se mi ta přímá úměrnost líbí :-))
Myslím, že se nám bohatě vyplatí ve chvílích špatné nálady zkusit zaměřit pozornost jiným směrem, co říkáte? Na něco, co nám pomůže cítit se zase dobře a přitahovat si další dobré zážitky. Nechcete to vyzkoušet? Pár mých osvědčených způsobů vám teď sepisuju do e-booku „Přelaďte se do pohody.“
A nebo rovnou doporučuju náramek vděčnosti 🙂
Držím vám pěsti a sama na tom budu dál pracovat. 🙂
