O mně
Jmenuju se Anička, bydlím se svým milovaným mužem a našima čtyřma báječnýma dětma na hájence v horách obklopená nádhernou přírodou a vnímám, jak obrovské dary každý den dostávám.
A jsem za to všechno neskutečně VDĚČNÁ
Cítím se výjimečná a požehnaná. Miluju svůj život úplně se vším hezkým i těžkým, s radostmi i strachy, raduju se čím dál víc a častěji. Důvody k vděčnosti a radosti nacházím úplně všude – kolem sebe a hlavně v sobě.
Snažím se žít v každém okamžiku nejlíp, jak to zrovna dokážu.
Fascinuje mě síla a moc vlastních myšlenek.
Teprve nedávno jsem přešla z celoživotní role oběti do pozice tvůrce a převzala jsem zodpovědnost za vše, co se mi v životě děje.
Ale nebylo to pro mě vždycky samozřejmostí. Musela jsem ujít hodně dlouhou cestu, než jsem to pochopila. O to víc si toho teď vážím a užívám si to.
Role oběti
Dřív jsem prostě jenom reagovala, stále jenom reagovala podle toho, co se kolem mě dělo.
- Když jsem udělala zkoušku, byla jsem šťastná.
- Když mi někdo řekl, že jsem debil, cítila jsem se jako debil.
- Když jsem poprvé nabourala auto, byla jsem nešťastná
- Když jsem dostala kopačky, byla jsem nešťastná.
- Když se trápila kvůli něčemu moje maminka, trápila jsem se taky.
A pak přišel zlom. Nebo možná spíš plíživá změna názoru. Přibližně v době, kdy se mi narodilo třetí dítě, začala jsem v knihách, které jsem četla i v článcích inspirativních lidí, které jsem sledovala na internetu, narážet stále na jedno poselství.
TO JAK SE CÍTÍM, JE JEN MOJE VOLBA.
I navzdory okolnostem. Nezáleží na tom, co se děje, já si vždycky můžu vybrat, že se budu i přes jakékoliv překážky cítít dobře. A tím si pak přitahovat do života dobré věci.
Nějakou dobu jsem se tomu opravdu hodně bránila. Přece jsem nemohla hned přiznat, že za to, jak se teď cítím mizerně a za všechno, co se mi v životě do teď stalo, si můžu sama. Před tím to bylo jednoduché, protože skoro vždycky jsem měla na koho ukázat prstem.
- „To on, to ona se ke mně teď zachovali tak ošklivě!“
- „Tohle je přece nespravedlivé!“
- „ Já za to nemůžu!“
- „ ONO se mi to děje…“ (úplně samo)
- „Já s tím nemůžu nic dělat…“
- „Život je prostě takový.“
- „Mám smůlu.“
- „Proč se to stalo zrovna mně?“
Cítíte to? Jak z toho čiší beznaděj? Ublíženost? Chudinkovství?
Jenže tahle pravda o tom, že jsme každý tvůrcem svého života, byla tak silná, že jsem prostě cítila, že to tak je. A postupně jsem ji přijala za svou a začala se podle toho chovat.
- Už na nikoho nic nesvádím a ohromně se mi ulevilo.
- Vím, že to, co se mi nelíbí, mám možnost změnit jenom sama.
- Vím, že to, co se mi nelíbí na DRUHÉM, mám možnost změnit taky jedině já sama u sebe, tím, že to začnu jinak vnímat.
- To, jak se cítím, nemůže ovlivnit nikdo jiný. Je to jen a jen moje volba
- Je to překrásný pocit osobní síly.
A ten bych přála každému.
Nejnovější články na blogu
Právě vděčnost mi pomáhá, abych v každé chvíli mohla volit sílu, radost a štěstí, místo zoufalství, naštvání, nespokojenosti. A taky můj náramek vděčnosti, který mi pomohl překonat odkládání vděčnosti na „až někdy“.
Ať už se děje cokoliv, co mi není příjemné, vědomě se snažím zaměřit na to, za co můžu poděkovat. A když se mi daří, děkuju ještě víc. 🙂 A s náramkem děkuju vlastně pořád. 🙂
Jako další super pomůcku používám svoje kartičky s hrami vděčnosti, moc mě to baví, i moje děti. 🙂
A víte, v čem spočívá největší kouzlo vděčnosti? Že když se stane vděčnost způsobem vašeho života, těch pocitů nespokojenosti bude pořád ubývat a radost, štěstí a spokojenost se budou stále prohlubovat.
Přála bych každému z vás, abyste tohle kouzlo zažili na vlastní kůži a byli šťastní! Protože právě proto jsme všichni přišli na tenhle svět! 🙂
